Jak jsem žárlila

Jsem strašně tolerantní. Jsem strašně tolerantní. Jsem strašně tolerantní. Opakuji si to asi tisíckrát a ujišťuju se, že tady to tantrický cvičení, při kterým se s partnerem vyměníme s jinými lidmi, kdy já půjdu mezi 5 mužů a on mezi 5 žen, že to prostě zvládnu. Vždyť je to pohoda. Bezpečný prostor. V rámci workshopu, tak co by se mohlo dít. Žárlivost prostě není moje téma. Takže sedím si tam tak a rozjímám a přemýšlím, co si v rámci mých 15 minut s 5 muži budu vlastně přát. Hlavou se mi rozjíždí spousta scénářů, které se na workshopu s dalšími 40-ti  lidmi prostě odehrát nemůžou….A pak ze všech těch možných věcí nakonec zvolím to, aby mne všichni ti muži prostě napevno a všichni zaráz objali a já cítila tu jejich krásnou mužnou energii najednou. Jako fakt? Nuda. Jásám nad svojí krásnou volbou, která mne energeticky určitě posune někam dál…. a hlavně .. nebude moc kontroverzní.. protože co kdyby HO to naštvalo… to dá rozum… a pak mi uvízne oko na mém partnerovi v té druhé skupince… on s pěti ženami… vím, že tam je jedna žena, které se on moc líbí… vlastně on se líbil vždy většině žen… rozjížděli tam nějaké dýchací techniky a jemu pořádně stál…ty ženy byly hodně vzrušené … 

Jsem strašně tolerantní. Jsem strašně tolerantní. Jsem strašně tolerantní. Vůbec nejsem žárlivá a hlavně je to všechno v pohodě. Zní mi někde vzadu v hlavě, zhluboka dýchám a slzy se mi kutálí po tváři jak šílený. Co to je proboha? Ještě tak před 15 minutama jsi říkala, jak je to všechno super-cool, posunujete hranice, objevujete nový věci a teď tohle. No to ses vyznamenala, ty „tantričko“. Sednu si na zem a regulérně zírám na tu scénu vedle a nechávám to sebou procházet. Tělo šílí… panebože já žárlím? Vážně, já žárlím… Je to silný… ale nechávám to pořád jaksi plynout a drtit mě to zevnitř. A pak to přijde.. první myšlenky… já nejsem tak dobrá… já ho nevzrušuju tolik… a pak … ON SI TO DOVOLIL a já NE… dovolil si jít do takovýho kontaktu, do jakýho si já nedovolila jít. Do prčic na co teda žárlím? To mám jako strach, že mi ho někdo „vezme“? Hlavou se  mi najednou rozjíždí až detektivní zkoumání, o čem to tedy vlastně je… říkám si panebože… já se necítím hodna, necítím se dokonalá a pak žárlím na něj proto, že měl odvahu si říct o to, co doopravdy chce, zatímco ty, jo ty, přesně ty, co si říkáš, jak zkoumáš sexualitu, ses nechala JEN pevně obejmout, a přitom jsi v hlavně měla pořádně ujetej ochmatávací scénář zakončenej bůhví čím.. ale ty sis tam dala hranici, co můžeš a co ne.. a přitom se tě o to nikdo neprosil! Ale on.. on si dovolil dostat co chtěl..  

Tohle mne dostalo. Pořádně mi to hnulo žlučí. Takže to není o žárlivosti, ale o tom, že si já sama dávám brzdu a nedovolím si, co bych chtěla.. Slibuji si, že odteď už nikdy nebudu posuzovat  tu první přicházející emoci a pocit, jako tu emoci a pocit, za kterou se to převlíklo. Nechám to přicházet a procházet. Nechám to ukázat se a odhalit se, co to tedy doopravdy je. Víš, jaký strach/obava/emoce je oblečená do tvojí žárlivosti? Možná zjistíš, že žárlivost není o strachu, že přijdeš o partnera, ale možná najdeš něco zakopaného hluboko u sebe jako já. Strach z nedokonalosti, porovnávání se s druhými a mnoho jiného… Proto je někdy dobré s přicházející emocí jen tiše sedět a sledovat ji… kam tě přivede a co ti ukáže…. kde ji cítíš?

Takže jak na to příště? 

·      Emoci nezastavuj

·      Buď si vědomý toho, že emoce se mění velmi rychle (až budeš překvapený jak moc)

·      Zhluboka dýchej

·      Emoci sleduj a pozoruj, kde ji cítíš v těle.  Následuj ji svojí pozorností kamkoliv jde a v cokoliv se mění.

·      Staň se nezávislým pozorovatelem, jako by se tě to netýkalo. Sleduj tu situaci a vnímej myšlenky, které k tobě přichází.

·      Napiš si to. A až potom analyzuj. 

·      A otevři své srdce… a ciť. Měj se rád… tím můžeš začít s léčením.

Neznamená to, že přestaneš žárlit, ale…. projevy se možná zmírní nebo časem opravdu téměř vymizí. Někdy, když pochopíš a uvědomíš si, proč něco děláš, tak to prostě zmizí úplně, zneutralizuje se to a přestane se tě to dotýkat. Anebo možná zjistíš, že sis někde překročil hranici tak, že takto to nechceš a budeš vidět, co ti to způsobuje, a nakonec budeš schopen říct „NE“, toto nedělej… 

Každopádně jsem ti chtěla říct, než vyskočíš a vyrveš ji někomu z náručí a toho chlapa pořádně profackuješ, zastav se… a nahlédni do sebe… žárlivost je totiž o tobě… je tvoje a spouští ji nějaký vzorec v tobě.

A ještě jedno malé zamyšlení k žárlivosti pro případ, že tvůj vzorec přece jenom je strach z opuštění a že o toho druhé přijdeš. Dva lidé v hluboké lásce nevlastní toho druhého a nebojí se, že o druhého přijdou. Cítí, že se potkávají (teď a tady), protože chtějí, nikoliv, že by se báli, že ten druhý zítra zmizí. Protože ví, že zmizet může a přijali to jako možnou realitu. Lpěním a úpěnlivým chtěním toho druhého od útěku totiž nezastaví. Ví, že vlastnictví je iluze. A o co větší volnost ten druhý má, o to rád se k tobě vrací… O to větší volnost máš také ty. Hranice volnosti si však nastavte tak, abyste pořád byli v souladu sami se sebou.