Třikrát a dost

Dnes jsem se učil driblovat nohou. Pro někoho to může být blbost, ztráta času, pro někoho neproveditelná věc, pro někoho zábava, pro někoho makačka. Překvapilo mě, jak náročný to bylo, jak jsem se u toho zapotil. A pozorujíc fyzickou námahu a pot, co mi teče po zádech, všiml jsem si hlásku, který mi našeptává, ať se na to vykašlu. Který mi velmi racionálně říkal, že jestli se to naučím nebo ne, je vlastně úplně jedno. K čemu mi to bude? Tak proč vůbec to dělat? Začal jsem přemýšlet o tématu psychologické odolnosti a výdrži; četl jsem na to téma nějaké knihy, články, vzpomněl si na různé příběhy a příklady, které říkají, že to je přesně tenhle moment, který rozhoduje o úspěchu a neúspěchu, ať už člověk dělá cokoliv.

Je to ten moment, kdy ti začne našeptávat hlásek a ty se máš možnost rozhodnout, co uděláš. Poslechneš ho, nebo ne?

Představ si plný sál lidí. Koncert vážné hudby. Celý večer pianové sólo. Pianistovi běhají ruce po klaviatuře, s bravurou vyluzují chvíli dynamické motivy, tu zas jen polaskají pár melancholickými tóny v tichu. Duše se chvějí. Na vlnách hudby stoupají do výšin a propadají se do smutků temných vod. Dechberoucí zážitek. Je konec. Celý sál stojí a tleská. Po několika málo minutách se jedna z účastnic osmělí a jde za pianistou: “Mistře, nádherný koncert, nádherný zážitek! Obětovala bych život, hrát jako vy!”

Pianista se pousměje a praví: “Já ho obětoval…”

Ne nadarmo se říká, že genialita je 5% talentu a 95% píle. Nesouhlasím s tím úplně. Jsou na světě podle mě někteří lidé, kteří mají dar od Boha a v něčem prostě excelují. Ale to nic nemění na tom, že pílí a vytrvalostí člověk dojde skutečných a trvalých výsledků.

A pak je tady ten moment, kdy si říkáme “ále, takhle jak to je, tak to stačí”. “Je to dost dobré.” A tenhle článek je o tom, že někdy “dost dobré” není dost. Jsou situace a oblasti, kde nabádám k tomu, ať naše vnitřní perfekcionisty uchlácholíme. Dokonalost neexistuje, nebo dokonalost tkví v nedokonalosti,… to je taky pravda. Ale zároveň si to podle mě neodporuje. Jeden z těch přístupů totiž mluví o schovívavosti, soucitu, sebelásce, znalosti vlastních hranic a možností, ten druhý o lenosti a pohodlnosti. V angličtině je na to pěkné slovo, complacency, pro který nemám úplný český ekvivalent, ale je o něm tenhle článek 🙂

Jestli máš děti, pozoruj je. Kolik pokusů stojí, než se trefí lžící do pusy.  Než si stoupnou. Než si zavážou boty. Než napíšou první “a”. A mohl bych pokračovat a dlouze a dlouze se tady rozepisovat nad tou cestou lemovanou nesčetnými pokusy, než to vyšlo. Než se něco naučily. A kolikrát to musely opakovat. Děti jsou věční optimisté. Prostě to dělají, nepřemýšlí, jestli to je pravděpodobný, že se jim to povede, kolik času budou muset něčemu věnovat, prostě to dělají. 

A dělají to pořád… – teda až do bodu, kdy přestanou. Kdy jsi přestal ty? Protože, i ty jsi byl jednou dítě. Jsem si skoro 100% jistej. I ty jsi se tisíckrát pokoušel zvednout a spadnul. I ty jsi to dal. I ty jsi maloval obloučky než bylo “a”, vázal sis tkaničky, padal jsi z kola… a pak někdy přišla na řadu úvaha, jestli to za tu námahu stojí, jestli v tom pokračovat, jestli se snažit.

A tady přichází další pro mě zajímavé pozorování z ranního driblování nohou – v momentě, kdy jsem si nemyslel, že je to težký, že se mi to nepodaří, tak to tak težký nebylo! Namísto 2 driblů (nebo jak se tomu říká) jsem udělal třeba 4. Hned napoprvý a levačkou! 🙂 A pak jsem si řekl: “Hm, asi není ještě unavená, nebo štěstí začátečníka…” a šup! zase 2. Takže, staré známé “Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá”, rezonance, vyzařování, mysl ovlivňující hmotu, Schrödingerova kočka,.. říkej tomu, jak chceš, je to jedno a to samé. Jak smýslíš, to vytváříš, co nosíš v hlavě, to se ti děje, to přitahuješ.

Mám tady teda vlastně takový jednoduchý návod, jak dosáhnout dokonalosti v čemkoliv. Žijeme v rychlé době, tak je jen 3krokový, a samozřejmě zaručeně funkční:

1. Buď jako dítě
2. Tvoř takové myšlenky, jaký chceš mít výsledek
3. Opakuj bod 1 a 2.

Co to znamená? 

Buď jako dítě: 

Nikdy se nevzdávej! Neexistují neúspěchy, jenom pokusy. Edison prý vytvořil žárovku po 2.000 (ano, opravdu dva tisíce, nemám tam žádnou nulu navíc) neúspěšných pokusech. Představ si tu frustraci. Plná laboratoř lidí. Pokus 1… 30… 70… 300… 829… kdy se na to člověk vykašle? Až když má žárovku v ruce! 

Nikdy se nepřestávej učit nové věci! Je jedno, z jakého jsou soudku, jak moc je využiješ. Trénuješ mozek, posiluješ synapse. Čím víc jich budeš v mozku mít, tím budeš dělat lépe všechno. Takže když se učíš třeba driblovat nohou, zvyšuješ si jen tak mimochodem IQ. 

Zprofanované pozitivní myšlení

Ale je to pravda. Vytáříme vše, co si myslíme. Můj oblíbený příklad říká, že všechno, co kolem sebe vidíme, dříve byla něčí myšlenka. Ať už je to počítač, nebo mobil, kde právě čteš tyhle řádky, nebo židle, na které stojíš, tramvaj, ve které jedeš… byl dřív něčí nápad. Mimochodem, všimnul sis hned židle, na které stojíš, nebo ses musel vracet? Pozornost je důležitou součástí “pozitivního” myšlení – znám spoustu lidí, kteří si myslí, že jsou pozitivní. Ale platí to, jen když “se dívají”. Jejich mysl v nestřežených okamžicích jako na kolovrátku chrlí strachy a negace. A pak, i když “jsou pozitivní”, tak se kýžené výsledky nedostavují.

Chtěl jsem původně to, co je teď tenhle článek, poslat jenom jako připomínku chlapům ve výcviku Dobrý milenec, ale uvědomil jsem si, že principy v něm obsažené, jsou natolik obecné, že jsou aplikovatelné úplně na všechno. Ať už se chceš stát lepším milencem, mít lepší sexuální výdrž nebo mít na břiše six-pack, vytrvalost, hravost a bdělost by ti neměly chybět.

Konec konců, to jsou kvality, které oddělují vítěze od poražených a může od ne-můžů.