Když chceš vyhrát, prohraj!

Když chceš vyhrát, prohraj!

Kdyby někdo chtěl ověřit, jestli jsem si tenhle citát, o kterým říkám, že ho řekl Mr. Bean (teda ve skutečnosti R. Atkinson), tak ho přesně v tomhle znění nenajde.

Dovolil jsem si přeformulovat jedno z 15 pravidel, životních moudrostí, který Rowan nasbíral.
Konkrétně tohle mnou přeformulovaný říkalo: „Cvič se v tom, abys nechal v argumentacích vyhrávat soupeře. Zachováš si tak déle mentální zdraví.“
A s ohledem na to, jak jsem zaměřenej, co řeším a s kým se bavím a na čem pracuju…
… se mi to přeložilo do žabo-myších válek a hádek, co někdy vedeme v párech… kdy vlastně ani tak nejde o nic jinýho než o to, kdo má poslední slovo a kdo si „zachová tvář“.
Což je ve výsledku blbost, protože když se lidi v páru octnou v tomhle bodě, už oba prohráli, jen to možná ještě neví.
Vím, že ti tady neříkám nic novýho. Vím, že to víš. Ale i za cenu toho, že se opakuju…

Trénuj se v pokoře. 

Ne proto, že máš být podpantoflák, ale protože pro nás chlapy je důležitý někdy prohrávat. 
Richard Rohr, františkánský mnich, který hodně píše o zralém mužství někde řekl (zase parafrázuju), že dokud se chlap vnitřně nepotká s bezmocí, bude moci zneužívat.
Dokonce šel tak daleko, že řekl, že musíme párkrát pořádně prohrát, abychom dospěli.
Když se dívám na svůj život, přitakávám.
Do 30 jsem byl nejchytřejší ze všech, všechny jsem chtěl porazit, přeprat, vydělat víc,… být nejlepší.
I v těch malých a naprosto nedůležitých hádkách a slovních přestřelkách doma.
A dvě z mých tří dětí nežijou se mnou.
Možná se některým věcem nedá vyhnout, možná se některý lekce nenaučíme tím, že nám o nich někdo bude vyprávět, ale musíme si sami natlouct…
… a tím dospět.
Ale i tak ti říkám, když chceš vyhrávat (v životě), občas prohrávej.
Třeba teď, jak po sobě čtu tenhle článek, říkám si, že je docela nudnej.
Neni ani vtipnej, ani chytrej… a vlastně ani nevím, odkud se vzal.
Původně jsem šel psát o důležitosti zranitelnosti a otevřenosti mezi chlapama a vzešlo z toho tohle.
Ale protože ukázaná platí, tak sem dávám – úplně zranitelně – i tenhle naprosto průměrnej článek. 

🤦‍♂️ Nenapsal jsem ani krátkou básničku jako včera. 

🤦‍♂️ Neni tu žádnej fórek. 

🤦‍♂️ Chybí tu nějakej obří aha – moment.

🤦‍♂️ Píšu ti o něčem, co určitě víš.

Ale věřím, že je to i tak v pohodě.
Někdy je totiž v pohodě být úplně průměrnej.
Někdy je v pohodě prohrát.
Obzvlášť pokud máme vztah, nemusíme být nejlepší. Stačí přijít a být tam. Ukázat se. Sdílet se.
Možná jsi tohle potřeboval slyšet a možná jsem to potřeboval já napsat.
Dneska určitě nevyhraju cenu článkových literárních kritiků, ale to neva.
Pokora. Nemusím být vždycky nejchytřejší. Ani ve svý databázi ne.
A je to v pohodě. Věřím, že stačí, že jsem se ukázal a chvilku tady s tebou pobyl.
Měj prima den. Klidně i úplně obyčejnej den. Protože i to může být prima, když to máš v hlavě srovnaný.
Jestli ti přijde, že to mám srovnaný do komínků, který se líbí i tobě, tady najdeš malej kurzík o tom, jak takový maličkosti, malý otázky a malinký uvědoměníčka můžou vdechnout novej vítr do plachet vztahu, kterej se třeba kolíbá už nějakou dobu v bezvětří.