Robbinsův vztahový paradox, aneb i nejlepší dělají chyby

Tony Robbins, nejznámější motivační a byznys kouč světa o partnerských vztazích říká: „Vztah není místo, kam chodíš brát, ale dávat.“

Samozřejmě, tahle zpráva platí jen pro někoho. Spousta chlapů tady u mě v databázi dává a dává a dává… A paradoxně když čtou něco takovýho, tak si řeknou „Jo jo, to dává smysl, musím přidat, víc dávat.“

Ale pro ně to neplatí. Aspoň ne doslovně. I hodný chlapi si to musí přerámovat, vysvětlím za chviličku.

Tahle zpráva platí doslovně pro chlapy, kteří jsou ten typ, který „dře“ v práci, pak přijde domu a hodí nohy na stůl nebo jde s kámošema na pivko nebo na trénink a o víkendech jde na motorku nebo na zápas, ale cestou do garáže vynese koš.

A když to čte tenhle týpek, tak si řekne, „Jo jo, přesně to dělám.“

Určitě bysme dokázali vymyslet i typy žen, které to pochopí po svém. Ale tyhle články jsou převážně pro chlapy a tak se tu zaměřuju na naší

část vztahový skládačky.

Zkus si uvědomit, kolik věcí děláme s pocitem křivdy, nedostatečnýho ocenění a nebo protože máme pocit, že musíme, abysme si zasloužili lásku, sex a nebo jenom klid doma.

Ale prostě ty věci děláme kvůli ženě nebo pro ženu a tak by nám měla bejt pořádně vděčná.

Možná si tohle nastavení neuvědomuješ.

Mě to trklo, až když jsem četl, že tohle chybný nastavení měl i jeden z mých vzorů, John Gottman.

John je na prestižních školách studovaný psycholog a párový terapeut, ale také po třetí ženatý chlapík. 

Přiznává, že vždycky když myl doma nádobí, brblal si pod fousy a opakoval si svůj seznam křivd, křivdiček a ublížení.

Musel mýt nádobí, což mu připadalo strašně nefér a navíc podřadná práce a tak ho to spouštělo a „připravoval se“ na hezký večer se ženou…

Překvapivě si všimnul, že pokaždé, když se takhle důkladně připravil, jejich večery byly spíš o hádání, vyčítání, útocích.

Ale tohle monstrum můžeš zabít hned od počátku.

Jak by se tohle změnilo, kdybysme nastavení, že „pomáháme ženě s domácností“ změnili na to, že doma žijeme taky a protože žena chodí taky do práce nebo se stará o děti, domácnost je přirozeně povinnost obou?

A kdybys do toho nového koktejlu přimíchal i to, že ty můžeš ženě projevit vděčnost za to, že dělá svou část domácích povinností…

Pravděpodobně by ji začala ona projevovat i tobě.

Takhle vycvičila Zuzka, moje žena, mě. Známe se asi 16 let. Celou tu dobu nejsme samozřejmě partneři a manželé, byli jsme dlouho jenom kamarádi, ale za celou tu dobu se nestalo ani jednou, že bych něco udělal a Zuzka mi nepoděkovala.

16 let jí pouštím do dveří a pokaždý mi poděkuje.

Když jí ráno uvařím čaj, pokaždý mi říká, že lepší čaj nikdy nepila.

Když utřu linku, pokaždý mě chválí, jak kdybych vynalezl hyperpohon.

A tak, logicky, já děkuju jí. Jak to teď píšu, tak mám pocit, že ne zdaleka dost. Ale pointa je, že tomuhle se nedá odolat, je to hrozně nakažlivý.

A úplně to přerámovává to ublížený „Musím! To je nefér! Ach jo…“

Ale jdeš do vztahu dávat a protože nečekáš, co přijde zpátky, ono přijde.

To je ten druhý paradox. Když děláme ty věci zištně, vypočítavě, ženy to svými radary zjistí a cítí se manipulované a tak to nefunguje. Ale když to děláš nezištně, protože CHCEŠ DÁVAT…

Prima víkend!

P.S. Jestli potřebuješ s něčím ve vztahu pomoct teď, jako teď teď, napiš mýmu asistentovi Filipovi pár řádek o co se jedná. Třeba bude v našich silách pomoct.