Tuhle chybu dělají chlapi od 1.5 do 81. Děláš jí taky?

Včera večer u nás byli na návštěvě kamarádi, co mají o kousek staršího kluka.

(V dnešní době cítím potřebu dopsat, že když píšu kamarádi, myslím tim muže a ženu, kteří jsou zároveň partneři, rodiče, jsou rozdílného pohlaví… a společně je nazývám „kamarádi“)

Samovi, synovi těch kamarádů, toho muže a ženy, rozumíme si,… je asi 19 měsíců a včera večer jsem si všimnul něčeho zajímavýho.

Sedíme u stolu, jíme, bavíme se, pohoda. Když v tom Rozálka, moje dcera trefila hlavičkou roh židle.

Žádná kovbojka, žádná krev, jenom křik, protože se lekla a bolí to. Pochovat a jedeme dál…

Ale! Asi po 10 vteřinách jejího pláče spustil sirénu Sam.

Někdo řekne, že čistý empatický dítě… soucítí. Možná.

Ale já, možná deformovanej svou prací, jsem v tom viděl to, že Sam nevěděl, co si má počít s ženskou emocí.

A tak spustil svůj poplach, aby mu jeho nejistotu pomohl vyřešit někdo kompetentnější – jeho maminka.

V dospělosti většinou po ruce nikoho takovýho nemáme, ale ženské emoce nám působí problémy stejně jako těm špuntům.

Spoustu chlapů paralyzuje představa, že žena křičí, pláče, vzteká se nebo nedej bože vyčítá… a tak si vyvinou celou řadu skvělých úhybných manevrů.

Někdo navrhuje řešení – „Měla bys…“ (a pak už nebudeš muset nikdy brečet!)

Někdo vysvětluje, proč to ta žena nemá cítit – „Ale vždyť se nic nestalo…“ ; „Určitě to tak nemyslel(a), to bude dobrý!“ (a hlavně už prosím tě nebreč)

Někdo ignoruje a nevnímá – když se teď budu ukrutně soustředit a dívat se do mobilu, třeba mě neuvidí a odejde.

Jiný jde rovnou do útoku – „Prosím tě, nevidíš, že něco dělám? Už jsme to řešili stokrát! Nic jinýho ti k tomu už stejně neřeknu.“ (A hlavně nevím, co s tím mám dělat. Řešení jsem ti navrhoval už několik.)

Další strategie je hodný kluk. „Když budu hodný, udělám pro tebe všechno… tak vlastně nebudeš mít VŮBEC žádný důvod, proč se na mě zlobit. Všechno bude zalitý sluncem, budeš se mnou spát, bude to skvělý… No, nebude, ale teorie je to moc pěkná.

Možná je strach z ženských emocí něco, co je do nás zakódovaný podobně jako strach z hadů. Možná je to něco, co chytáme už jako úplně hrozně malý a postupem času se v tom utvrzujeme.

Fakt ale je, že spousta, možná dokonce většina chlapů, tuhle disciplínu nezvládá.

Zamotává se nám do toho vina, pocit selhání, pochybnosti o sobě, představy, jak by to všechno mělo fungovat a ono je to často jinak, takže zase špatně, zase selhání,…

A tím, že nezvládáme v týhle disciplíně dost dobře obstát, silně poškozujeme celý náš vztah, protože většina žen má emocí hodně… a mají je často.

Jak z toho ven?

Trénink.

Vystavovat se tomu. Všímat si toho, jaký obranný mechanismy používáme.

Opanovat svůj strach.