Normální vs vědomý vztah

(Pro jednoduchost v článku používám stereotypy a zjednodušení – mohou být ženy, které poskytují ve vztazích peníze a muži krásu. Ano, nic proti nim. Jde mi tu o principy fungování vztahů, tak tě, drahý čtenáři, nebo emancipovaná čtenářko, prosím o shovívavost.)

Normální vztah

Říká se, že ženy dávají sex, aby získaly lásku a že muži dávají lásku, aby získali sex. Nebo že muži nabízejí sílu / moc / bohatství, které směňují s partnerkou za krásu, půvab, péči o domácnost… podobných výměn existuje bezpočet a bohužel, spousta vztahů je založena přesně na těchto principech. Základem vztahu je tak vlastně obchod. Něco za něco. Výchozím bodem je nedostatek, potřeba. Něco nemám (sex / peníze / ke komu se přitulit / kdo by mě rozesmíval, nebo jinak zlepšoval náladu /…) tak hledám někoho, kdo mi to poskytne.

Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, říká lidová moudrost. Tedy muž, který něco nemá, hledá ženu, která mu to dá. A potká ženu, která to má, ale zase nemá něco jiného. A aby vztah byl úspěšný (v našem normálním scénáři), musí to, co chybí ženě, mít zase ten muž. Pokud to tak je, Tradá! Láska je na světě. A oba zažívají štěstí. Konečně jsou oba úplné bytosti! Jaké štěstí. Oba jsou spolu úplní. Oba mají všechno. Nebo alespoň skoro všechno. Jen k tomu musí jeden druhému dávat, co mu chybí. Pokud to dělají, je všechno v pořádku.

Ale jak ukazuje realita všedních dní, ne vždy jsme všichni 100% připravení plnit veškeré přání a očekávání druhých. Někdy je žena unavená z práce, tak se nechce milovat. Nejčastěji ve chvíli, kdy je muž unavený z práce a proto se chce milovat. Někdy je muž vystresovaný, tak si s takovým zájmem neposlechne hodinové švitoření přítelkyně o tom, jak se mají Monika s Markétou. Někdy jsou lidé prostě protivní, náladoví… a nemají sílu navíc. Najednou tedy nedoplňují „díru“ v partnerovi nebo partnerce. Naoplátku nedoplňuje ona/on zpět. A už to jede. Hromádí se výčitky, hádky, pochybnosti. Obraz dokonalé/ho partnera/ky se rozplývá. Změnil/a se! Už mě nemiluje jako dřív. Je to neúnosné.

Chvíli se pak ještě snaží o záchranu vztahu (čti: donutit partnera/rku k dotacím jako byly dříve), ale protože na sobě partner/ka odmítá pracovat (odmítá dělat, k čemu se ho snaží partner/ka donutit), dochází k jasnému, jedinému možnému závěru: Rozchod! Nebyl/a to ten/ta pravý/á!

Ale ten další, to už určitě vyjde. A taky ano! Setkání jako z pohádky. Perfektně se doplňují. Muž, kterému něco chybí, potkává ženu, která mu to dá! Recept na štěstí a lásku…

To, co jsem v karikaturních rysech popsal výše známe z nějaké podoby asi všichni. Výjimkám smekám a gratuluji k dokonalým rodičům, kteří vás vychovali a byli skvělými vzory.

Problémem samozřejmě je, když jdeme k partnerovi „pro něco“, ne jen tak, z lásky a radosti. Pro něco, co sami nemáme. A nemusí to být ani tak konkrétní, stereotypní požadavek, jak jsem popsal. Možná chceme „jen“, ať mě učiní šťastným/nou. Už navždycky… A to prostě nejde. (pokud si tě nevybere jako studijní materiál nebo pracovní projekt dokonale osvícená bytost). Jinak si neumím představit situaci, že by nás někdo trvale dělal šťastým. To totiž v dospělém světě můžeme jen a pouze my sami.

Vědomý vztah

Takových vztahů je jako šafránu. Vyžadují totiž velikou míru sebereflexe, která je, přiznejme si to, ve většinové společnosti nedostatkové zboží. Trénuje se meditací, terapiemi, setkáváním s inspirativními přáteli, kouči, dobrými knihami, analýzou svých pocitů a stavů, která povětšinou nekončí tím, že já všechno dělám dobře a ostatní mi neprávem ubližují…

Když se potkají dva takoví sebe-reflektivní lidé, kteří vědí, že za své štěstí odpovídají sami.. Kteří nepotřebují partnera/ku k tomu, aby jim něco doplňoval/a… Každý z nich si hlídá své potřeby a jejich naplňování. Komunikuje o nich se svým protějškem a pokud nejsou naplněné, zodpovědně to řeší – s partnerkou/em i sám/a. Partnera ke svému štěstí nepotřebují – vědí, že dokážou žít sami, postarat se o sebe i všechno kolem. Ale proč? Největší radost přichází ze sdílení. Partner nám tak nezalepuje nějakou „díru“, ale je to spolu-cestovatel na pouti životem. Může někdy chtít jít rychleji, nebo pomaleji, nebo si udělat pár zastávek či odboček, ale jde tam, kam my.

Ve vědomém vztahu se učíme sdílet, ale ne přenášet odpovědnost. Učíme se si navzájem otevírat, ale nechtít vyřešit za druhého / po druhém, aby to vyřešil za mě. Učíme se si naslouchat. Učíme se odevzdávat a důvěřovat. Prošli jsme totiž úspěšně 3 fázemi vztahu.

A jak to máš ty? Pokud se poznáváš v obou, jsi na dobré cestě!