Klid. Štěstí. Harmonie. Radost.

Sedím tu, píšu tyhle slova, řádky a shora uvedené mám v sobě. Zažívám jeden z těch prchavých momentů, které jsou naprosto dokonalé. A důvod? Důvod je ohromně jednoduchý, ale to nejjednodušší je někdy těžké vysvětlit, prosím tě tedy, vážený čtenáři, o trochu více tvé pozornosti. Když článek dočteš, dozvíš se, jak můžeš mít tenhle stav taky.

Nestala se mi žádná extrémně silná vnější událost, která by mi ten kouzelný stav navodila. Naopak. Je úplně normální den. Je spousta věcí, které musím udělat, které nemám vyřešené, které mě trápí. Jsem rozhádaný se 2ma blízkými lidmi, jsem unavený, mám peníze na 3-4 měsíce života. A zároveň jsem šťastný. 

Ne navzdory tomu, co jsem popsal, ale protože to přijímám. Celý život se snažím usilovat o dobro,  o pozitivno, o lásku, krásu… prostě o světlé části života. A nějak se mi stalo, že jsem tímhle přístupem začal vyhodnocovat jako nežádoucí opačné aspekty mého života a začal jsem se jim vyhýbat. Tohle je ta komplikováná část na vysvětlení – nemyslím, že je špatné chtít být zdravý, šťastný, milující, úspěšný, bohatý, silný,… doplň dle libosti svoje “světlá” přídavná jména. ALE – mudrcové, opravdoví mudrcové všech tradic a náboženství nám od nepaměti kladou na srdce, že žijeme v duálním světě, ve světě protikladů, kde neexistuje jen dobré bez špatného. 

Jako krásný příklad mi přijde hned začátek našeho života. Dítě v ideálním případě vzniká z lásky, touhy a vášně milujících rodičů, ale na pozadí je možná touha ženy připoutat muže, nebo touha muže zajistit si závislost ženy. Porod sám – to očekávání, radost, budeme mít miminko, zhmotnění naší lásky, jaké to asi bude? Jak to zvládnu? A pak někdy bolest, křik, krev a slzy, někdy i sračky. (omlouvám se za to slovo, ale bez něj by nevyzněly tak jasně ty protiklady). A v tom přicházíme na svět. První co nás vítá na světě? Očekávání, touha, láska, něha, péče, bolest, krev, slzy a sračky. V tom je v podstatě shrnutá celá dualistická filozofie. 

A jak to souvisí s mým stavem, s tím uvědomněním, klidem a štěstím? 

Mám pocit, že všichni někde toužíme po úplnosti. Po dokonálem naplnění. Vyvstává teď přede mnou ten prastarý symbol jinu a jangu:

Celek – alespoň v našem životě, ve světe, ve kterém žijeme –  je tvořen dvěma protiklady, černou a bílou, světlem a tmou, dnem a nocí, teplem a chladem,… A proto, pokud toužíme po úplnosti, po naplnění, po harmonii, nutně musíme vidět a přijímat i stinnou stránku života, naši i lidí okolo, nevyhýbat se bolesti, těžkostem a útrapám. 

Bolest je nevyhnutelná

A zase mi zní v uších jeden jógový mudrc – “Pain is inevitable, suffering is optional”. Bolest je nevyhnutelná, ale utrpení si volíme. Myslím, že nám tím říká jinými slovy to samé – bolest je v životě přítomná, černá je v životě přítomná a s tím neuděláme nic. Ale buď se kvůli tomu budeme vztekat, zavírat před ní oči, utíkat pomocí vztahů, drog, jídla, sexu, zábavy,… a nebo ne. Bolest je nevyhnutelná. Ale pokud to přijmeme jako fakt, nebude nás ovládat, definovat naše chování. Budeme vědět, že odejde, zkončí. Že každý člověk má svůj díl bolesti, kterou, ať uděláme cokoliv, neodstraníme. Bolest je nevyhnutelná. Zrodili jsme se do ní. Nemůžeme od ní uchránit sebe ani svoje blízké. A tak to je. Možná je to klíč, nebo jeden z klíčů k dospělosti, přijmout to jako co to je: realita našeho života. Když se nebudeme vztekat nad nespravedlností světa, zmizí utrpení. Nezmizí bolest, ale utrpení ano. 

A já teď, v tuto chvíli, přijímám bolest. Zemřu. Všichni lidé na světě, které miluji i nesnáším, zemřou. Miliardáři i žebráci, děti, dospělí i staří. To je fakt. Pokud proti němu přestaneme bojovat, přestaneme se snažit zapomenout, zbyde nám možnost, svoboda – prožít život co nejlépe, beze strachů a omezení, které tvoří potřeba se vyhnout bolesti. Dá se na to koukat i tak, že náš život vlastně nemůže dopadnout špatně. Jeho konec je jasně daný už od začátku. A to mě osobně teď skýtá pocit úlevy. Ať udělám, co udělám, vžycky to zkončí stejně. Což mě osobně zase dává tu svobodu. Svobodu až do bodu, kdy už svobodný nebudu.

V tom symbolu jinu a jangu, monádě, existuje současně černá i bílá. Navíc má v sobě jeden pól i zárodek druhého. Největší radost, láska, výhra v loterii,… v sobě nese strach, že o ně přijdu. Největší bolest, nemoc nebo ztráta, nabízí, že se uzdravím, zahojím, něco na tom pochopím a budu o to lepší verzí sebe sama.

Praktické důsledky této filozofie

A prakticky? Když si volíš partnerku, volíš si, že to bude právě ona, kdo tě někdy bude šíleně štvát. Bude tě milovat a někdy proklínat. A ty ji. Budeš to pravděpodobně ty, kdo jí způsobí nejvíc radosti a bolesti. Volíme si vždycky oboje. Nejde si vybrat partnerku, práci, dítě, prostě nic, co by bylo jenom světlé, bílé. V našem životě totiž neexistuje nic jenom černé nebo jenom bílé. Tohle je možná největší poselství populární trilogie – všechno existuje v tónech šedé a možná jich je víc, než 50. Nemusíš se honit za ideály, respektive jen za bílou. Nejsem nihilista, jsem snílek, takže ideály k životu potřebuju, ale stojím nohama na zemi, v blátě.

Přestaň se vztekat. Život je fér. Všichni zkončíme stejně. Přestaň předělávat okolí, hledat dokonalou partnerku, která bude jenom bílá, dokonalou práci, která někdy nebude náročná nebo ubíjející, přestaň požadovat po sobě i po okolí dokonalost. Dokonalost je totiž černobílá. 

Nemyslím si, že je to stav, který přijde a už nezmizí. Občas ho zažívám, občas ne, ale věřím, že se dá trénovat a budovat zvyk takhle na svět pohlížet. Pokud se chceš dozvědět trochu víc, jak toho dosáhnout ve vztahu a co pro to dělám já (a co pro to můžeš dělat i ty), podívej se na můj trénink >>tady<<.