Mám je… a nejspíš je máš i ty…

Měl jsem je vždycky. Ne tak moc jako teď, ale měl jsem je. A moc jsem tomu nevěnoval pozornost. Prostě jsem to bral tak jako automaticky. „Je to normální, nejsem jedinej, kdo je má, tak jakýpak copak.“

Ale až teď, když jich mám víc, nebo spíš když už nejdou přehlížet, vidím, jak jsem byl blbej, že jsem jim nevěnoval pozornost dřív.

Mluvím samozřejmě o vztazích a o přátelích. 🤣

Jsem teď na víkendu s Mirkem, Filipem, Adamem, Danem a Markem a je to pecka. Jsme v Teplicích, protože jsme založili takovou tradici, že každý měsíc se tahle naše partička potká a jedeme vždycky do města, kde jeden z nás žije.

Kromě toho, že jíme dobrý jídlo a povídáme si a řešíme, co nám komu zrovna běží v životě… jsme prostě spolu a dáváme si podporu.

Mýmu mladšímu, omezenějšímu já by „mít vztahy“ přišlo jako samozřejmost a tak jsem se jim tolik nevěnoval.

Ale teď mám jako jednu z životních priorit aktivně rozvjíte a utužovat vztahy.

Dřív byl můj život plný dramat. Naprostou většinu mojí pozornosti a času zabíral partnerský vztah, protože jsem se choval jako idiot i v něm, takže jsme se pořád cítili trochu jako na bojišti. 

Namísto odpočinku, pohody, lásky, podpory, sexu,… jsme se hádali, dohadovali, někdy křičeli, někdy brečeli,… doma bylo dusno a já neměl kapacitu vůbec na nic a nikoho.

Ještě tak dojít do práce, ale hlavně ať po mě nikdo nic nechce, protože na to nemám.

Takže moje přátelství šla do kopru. Protože víš jak, co nezalíváš, uschne.

Neměl jsem čas, sílu a ani myšlenky na to, abych se věnoval rozvíjení přátelských vztahů.

Teď je to jedna z mých životních priorit. 

Protože vidím, o kolik jsem šťastnější, o kolik jsem silnější, o koliv víc držím v životě směr a mám vyšší standarty, protože moji kámoši jsou natolik dobrý, že mi vždycky řeknou i to, co nechci, ale potřebuju slyšet.

Tenhle článek ti píšu z několika důvodů.

1) Možná, že i ty bereš jako samozřejmost vztahy, který máš kolem sebe. Jsme přece chlapi a pro nás je nejdůležitější naše mise, naše poslání, naše práce, že jo?

A asi jo. Ale na poušti nebo v jeskyni to není taková sranda… a dost věcí trvá výrazně dýl.

To je jedno z velkých „AHA“, který jsem si tady s klukama připomněl. Bez ohledu na to, jak jsme všichni „vědomí“, stejně máme spoustu klapek na očích a máme témata, který jsou těm okolo úplně jasný a můžou nám je ukázat. Nebo to aspoň zkoušet.

Ale když budou kilometr daleko, nic ti neukážou, nic ti neřeknou, protože je neuvidíš, ani neuslyšíš.

Třeba Danovi už měsíc něco říkáme, hlavně Míra a Dan pořád neslyší. Ale ještě chvíli a dojde mu to. Určitě. Protože kdyby ne, Míra mu to vyřve do ouška ,-) a to je skvělý!

Važ si lidí, kterým stojí za to, že ti řeknou, že něco děláš blbě a klidně se kvůli tomu s tebou pohádají. To je první moudro dnešního článku.

2) Dost pravděpodobně bereš jako samozřejmost vztah s partnerkou, s manželkou. A to je jedna z nejspolehlivějších cest, jak ten vztah pohřbít.Tohle je hřích, kterýho se dopouští drtivá většina z nás.

Potkávám se s opravdu nejrůznějšími typy chlapů, z nejrůznějších sociálních sfér… a ztráta zájmu a pozornosti, ztráta snahy je něco, čím vztahy jako chlapi nejvíc zabíjíme.Mám k tomu tendence taky, protože tohle chování je v naší společnosti natolik rozšířený, že je to prostě norma.
O to víc je potřeba se mít na pozoru.
Nejvíc se snažíš – s partnerkou – na začátku. Randíčka, vymýšlíš různý způsoby, jak jí ukázat, že jsi dobrej matroš… a pak když ji sbalíš, vemzete se, máte děti… vystřídá to „Nosím domu prachy, tak co by ještě chtěla.“
A pak, záhadně, jde do kopru komunikace, blízkost, sex, víc se hádáte… Je to prostě záhadná záhada, čím by to mohlo být. Asi ženský hormony, nebo co.
Tak bacha na to, chlape. Zrovna minulý týden jsem seděl s chlapíkem, který dával ženě zázemí, jaký si může dovolit málokdo a stejně to bylo málo, protože se vzdálili vnitřně, emočně…

A druhý moudro je: Buď aktivní ve svých vztazích. Přátelských i partnerských. S kámošema je to možná snazší, když na to máš kapacitu, ale neméně důležitý je to „doma“.
Vztahy nejdou na automat, musíš o ně pečovat pořád. Ale když se to do těch našich hlav dostane, poskočí výrazně kvalita života.
Takže pro tebe mám dneska i úkol: udělej něco, cokoliv, pro zlepšení svýho partnerskýho života a nebo jednoho přátelství.
Buď aktivní. Jdi směrem k manželce. Vem ji na procházku. Přivrtej poličku ,-) Dej jí masáž. Uvař večeři. Nebo jděte jenom na kafe a věnuj jí svou pozornost. To „co“ je jedno. Ale buď aktivní. A to neznamená, že to máš odškrtnutý na týden nebo na měsíc. 
Ale začni na to koukat jako na něco, co je potřeba dělat, co máš dělat. Průběžně.