Proč je selhání v posteli požehnání

Já vím, že mi nejspíš nebudeš chtít věřit, že něco jako selhávání v posteli může být požehnání.

Takže protože jsem liška mazaná, odvyprávím ti dva krátké příběhy a schválně, jestli přijdeš na to, co mají společného s „výhodou“, kterou nám poskytuje selhávání v posteli.

Příběh první vlastně není ani tak moc příběh jako je to popis jednoho experimentu ze 60. let. Jeden americký vědec vytvořil krysí ráj. Zkoumal různé věci a provedl různé experimenty. Mimo jiné vliv překrysení (přelidnění u krys) malého prostoru na chování jedinců, ale také to, co se stane s motivací a celkovým životním elánem, když budou uspokojené všechny základní potřeby krys.
Vytvořil tedy ráj, prostor, kde krysy neměly žádné nepřátele, nic je neohrožovalo, měly nekonečný přísun jídla a pití… na začátku se stalo přesně to, co bys čekal. Život pro první generaci krys byla jedna velká párty a orgie. 
To znamená, že exponenciálně začala růst populace. Ale každá další generace byla překvapivě slabší. Vyrostla v očekávání, že život je snadný a že mají nárok na všechno bez úsilí.
Co je moc zajímavé, že se časem začaly projevovat nejrůznější odchylky v chování. Začalo se objevovat víc a víc extrémů. Od páté generace krys bylo „normální“ apatické chování, kdy krysy ztrácely motivaci k čemukoliv, dokonce ani jídlo a sex nebyly dostatečně zajímavé, nebo naopak manické chování, paranoidní chování, brutálně vzrostla úmrtnost mláďat (až na 96 %)…
Bez toho, aniž bych si dovoloval konstruovat jakoukoliv souvislost s tím, co se děje v naší blahobytné lidské (alespoň na západě) společnosti, si dovolím tohle velmi zjednodušující shrnutí:
Ráj byl rájem jen pro krysy, které ho dokázaly ocenit (na základě dřívějších bolestných zkušeností).


Příběh druhý taky není vlastně tak úplně příběh, ale ohlédnutí za jedním z velkých císařů Starého Říma Markem Aureliem.
Marcus Aurelius byl mnoho věcí, ale mezi jiným také myslitel a filozof. Považujeme ho za jednoho z významných představitelů stoicismu.
Stoici byli na dnešní poměry zvláštní partička: odmítali pohodlí a zkratky, a dokonce tvrdili, že ke štěstí vede žít ctnostný život, ne mít největší dům, konto, nejrychlejší auto nebo nejvíc milenek.
Dokonce prý chodili v nepohodlném oblečení, aby „nezměkli“. Evidentně blázni.
Ale stejně, ten citát od Marka Aurelia, který jsem ti chtěl ukázat, zní:

„Co ti stojí v cestě, to je její součástí.“

A jestli jsi taky liška mazaná, možná si říkáš: No tak když přemíra pohodlí a bezpečí vede k úpadku, tak možná, že ta bolest není tak úplně špatná a že i utrpení může mít svůj smysl.

Pro mě to tak bylo. Nebýt toho, jak moc jsem se trápil na začátku svojí „sexuální poutě“, nejspíš bych nikdy nenašel tantru, jógu, meditaci, práci na sobě,…

… nepsal bych tenhle článek a ty by sis neměl na záchodě nebo v tramvaji co číst… Horor!

… a nejspíš bych teď úplně prázdnej ležel ve svým apartmánu někde u moře jako realitní magnat.

Brrr. Ještě že jsem tomu životu utekl.

Co se tím vším snažím říct je to, že vlastně nevíme, co je štěstí a co neštěstí. A že naše bolesti nás můžou výrazně formovat a posouvat ku předu. Nutí nás hledat nové věci, protože upřímně, když všechno funguje, nic neřešíme, tolik se nesnažíme.

Takže i když tě třeba zrovna ta postel trápí… stojíš na rozcestí. Buď můžeš být oběť a nadávat a nebo můžeš být oběť a přijmout to že „ty na sex prostě nemáš talent“.

A nebo s tím můžeš něco dělat jako tvůrce. Vyhecovat se a jít na sobě skutečně pracovat.

Ne zdánlivě nejjednodušší cestou pilulek a mastiček, který jenom simulují řešení a vevnitř zůstává problém stejný…

… ale cestou sebe-zkoumání a seberozvoje.

Přesně o tom je můj online koučovací program Umění milovat. Není pro každého. Stojí dost peněz a vyžaduje usílí. Ale pro chlapy, kteří se do něj pustí, má cenu zlata.

Víc informací zjistíš tady>