Proč si nepřipadáš pořád „dost“

Máš někdy pocit, že to, co máš, si nezasloužíš? Že věci, co se ti povedly, se ti povedly náhodou? Že tě ostatní nemají za co obdivovat nebo ti být vděčný, protože jsi zas až tak moc neudělal?

Jestli jo, tenhle článek by ti mohl trochu pomoct.

…

Už v roce 1978 dvě psycholožky Pauline Clance a Suzanne Imes vedly bitvu, kterou prohrály.

Pauline Clance je autorka studie, která jako první popsala to, co známe jako impostor syndrome, neboli syndrom podvodníka.

Problém je v tom, že ona to popsala jako fenomén. Malý rozdíl, můžeš si říct.

Ale rozdíl je to naprosto zásadní.

Ta studie totiž vznikla proto, aby NORMALIZOVALA tenhle pocit.

Wikipedie ho definuje takhle: 

Impostor syndrom je psychologický jev, při kterém jednotlivec pochybuje o svých dovednostech, talentu nebo úspěších a má přetrvávající vnitřní strach z toho, že bude odhalen jako podvodník. Navzdory jasným důkazům o jejich kompetenci ti, kteří tento syndrom zažívají, nevěří, že si zaslouží svůj úspěch nebo štěstí. Pro impostory není jejich úspěch nikdy naplňující.

Jenomže lidi nechtěli slyšet, že je normální si občas připadat nedostatečně, nedokonale, nemístně. Že se takhle občas cítíme všichni.

Chtěli slyšet, že za tyhle e-e pocity může nějaká zákeřná diagnóza. Něco, na co se dá svést, že můj život není takový, jaký bych si přál, že žiju u mámy ve sklepě, že se nemůžu změnit a posunout, protože mě drtí nejistota – to víš, to ta strašná choroba…

A tak se z fenoménu stal syndrom. 

Ale stejně jako hrdinové akčních filmů říkají, že odvaha není nepřítomnost strachu, ale schopnost jednat navzdory strachu…

… tak i Pauline a Suzanne, i když bez kápě a latexových superhrdinských oblečků, chtěly inspirovat.

Jakoby říkaly: „To bude dobrý, nejistě si občas připadáme všichni. Důležitý je, co s tím uděláš.“

Můžeš se schovat za diagnózu, za verdikt a říkat všem, že ty věci prostě takhle jsou…

A nebo můžeš jít do akce. S plným vědomím, že spoustakrát spadneš, zvoráš to, selžeš a budeš si připadat nejistě a možná dokonce jako podvodník.

Ale stejně se zvedneš a pojedeš dál. Protože takhle se občas cítíme všichni.

Mě nevyjímaje. Můj život je v podstatě série failů a pádů, se sem tam světlými místy (moje žena, děti, jsem zdravej, skromnej a pohlednej…😂)

ale pořád se zvedám a zkouším to a zlepšuju. Znovu a znovu.

Tímhle článkem ti chci říct, že je v pohodě se cítit blbě. Selhávat. Padat.

Ale že se dá vždycky zvednout.

A možná, jestli řešíš nějaký faily a pády v ložnici a v intimním životě, možná ti jich můžu pár ušetřit tím, že ti ukážu, co jsem všechno zkoušel a dělal blbě já… a co jsem našel za postupy, který fungovaly mně a stovkám dalších chlapů.

Dneska jsem totiž spustil zatím svůj nejobsáhlejší kurz UMĚNÍ MILOVAT.

Jestli si chceš kurz objednat a nebo přečíst si jen shrnutí toho, co v něm je), klikni sem>