Ta pravá

Psal mi nedávno Michal reakci na jeden z emailů Kurzu emoční inteligence. Pustili jsme se do diskuze, já do přemýšlení a jako výsledek vzniká tenhle článek.

Měl jsem dříve romantickou představu, kterou možná sdílíš, drahý čtenáři / čtenářko. Ta představa říkala, že až potkám „tu pravou“, bude všechno vyřešeno. Nebudeme se hádat, budeme jenom souznít a všechno bude fajn. Azůro a červánky. Slunečno a jasno. Tahle představa si myslím, že je hodně rozšířená kvůli romantickým filmům, písničkám, básním… celá naše společnost je posedlá hledáním dokonalého vztahu, dokonalého partnera.

Není se čemu divit, člověk je bytost společenská a bez ohledu na to, kolik kdo vyděláváme peněz, vztahy jsou to, co určuje kvalitu našich životů. Potkávám se s řadou klientů, bohatých i takových, kteří musí dobře zvážit každý výdaj a žádné téma není tak časté jako jsou právě vztahy.

„Proč už to není jako dřív? Proč dělá to a to? Nedělá tohle a tamto? Jak to, že to nevidí? Proč si mě nevšímá? Jaký to má vůbec smysl?“

Na tyhle otázky si často lidé dávají nejsnadněji nabízenou odpověď: Ona/on už mě nemiluje. Není to ta/ten pravá/ý. Poučíme se a už víme, koho máme hledat, co chceme a co nechceme a jdeme dál s nadějí, že příště, příště to už vyjde. Určitě!

A ne vždy je to pravda. Nic proti tomu, že se díky vztahům vyvíjíme, poznáváme lépe sebe a tím pádem své hodnoty a na základě toho si chceme vybrat partnera pro život. To je naprosto v pořádku. Problém vyplývá z naší romantické představy, které málokterý reálný člověk dostojí a hlavně z orientace „ven“. Partner/ka se často stává naším zdrojem lásky, radosti, potěšení. A když se přestaneme cítit v lásce, šťastní nebo potěšení, je to logicky jeho chyba. Tenhle článek je tu od toho, aby vám řekl, že není.

100% odpovědnost za vztah

Možná jste už slyšeli, že ve vztahu odpovídá každý za svou polovinu. Konec konců, chce to 2, aby nějaký vztah vznikl, každý tedy odpovídá za ½ vztahu. Zní to logicky. Souhlasím s tím, ale tenhle postoj, alespoň pro mě, přináší určité úskalí – konkrétně to, že může vést k obviňování a souzení.

Říkám si v duchu věty jako: Tohle je moje, tohle je její, tohle jsem udělal blbě já, ale ONA udělala to a to a to! Takže jsem v právu! Můžu být spravedlivě naštvaný. Jaksi ve svojí hlavě je naše „provinění“, našich 50% tak nějak menších, než 50% toho druhého.

V Americe před pár lety proběhla studie, která se dotazovala partnerů právě na míru podílu jejich pochybení vs partnera. Ve většině případů se respondenti dostávali ke 150% viny. Oba tomu druhému přisuzovali 70-80% zodpovědnost za konflikt nebo nějakou nepříjemnou situaci. Ten vzorek byl opravdu široký, tisíce a tisíce lidí. Je tedy pravděpodobné, že kus tohole přístupu máme v sobě také.

Řešení?

100% odpovědnost za vztah. Pokud se naučíme ke každé situaci přistupovat tímto způsobem, odehraje se až zázračná proměna.

Pokud se například žena necítí dobře, 100% odpovědná reakce by mohla být: Kde jsem se od svého muže odpojila? Nesoudím ho někde? Neskrývám před ním své pocity, své srdce? Namísto obvyklejšího Ublížil mi. Udělal to a to. Musím se o sebe postarat sama, když je takový a nestará se o mě! Jeden přístup vede k roli tvůrce, mohu se situací něco dělat, vědomně odkomunikovat, co se děje, ve druhém se zavřu a v krajním případě půjdu hledat toho už opravdu pravého / tu opravdu pravou.

Nevěřím na tu pravou. Ne ve smyslu: Dobrý den – máme hotovo – pohoda bez mráčku po zbytek plavby…

Věřím v práci na sobě. V odkrývání našich zranění, nenaplněných potřeb. V komunikaci, sdílení. V odvahu to všechno dělat, riskovat bolest.

Přál bych si, aby někdo natočil Šípkovou Růženku po 15ti letech. Nebo Popelku. Jak asi vypadá život princezny a prince teď? Byla to pořád jenom pohádka, protože byli pro sebe ti praví? Nebo museli makat, bolelo to, ale protože byli pro sebe ti praví, šli do toho a zvládli to?

Odpověz si kdo jak chceš. Chci se rozloučit Einsteinovým (zkomoleným) citátem:

„Jen blázen věří v jiné výsledky, pokud všechno ostatní dělá stejně.“