Ráno vstal – jako každé ráno byl zhůru 20 minut před zazvoněním budíku, potichoučku se vyplížil z postele po tmě, aby nevzbudil manželku a došel do koupelny.
Pomalu a potichu pustil vodu, vyčistil si zuby, nekloktal, protože Maruška má tenkej spánek a slyší ho i z ložnice, pak se s hbitostí a opatrností 🥷 doplížil do kuchyně.
Opatrně postavil vodu na kávu a začal připravovat snídani pro celou rodinu a svačinu pro děti.
Sotva slyšitelně si pobrukoval jednoduchou melodii.
Zabalil svačiny, dětem na sáčky nakreslil smajlíky a napsal milý vzkazy, vypil si svoje ranní kafe, uklidil kuchyňskou linku, špinavé nádobí dal do myčky, kterou vyklidil a sednul si k počítači – to aby stihnul dodělat report pro kolegu, který ho o to včera poprosil.
Cítil se rád užitečně. Byl rád, když ho lidé žádali o pomoc – to bylo konec konců často, protože vždycky vyhověl. Někdy si sice připadal maličko unavenej a vyčerpanej, ale bral to jako školu – prostě zatnout zuby a vydržet. Být chlap.
Když to dodělal, pozorně uklidil notebook do brašny a pospíchal vyvenčit retrívra Bruna, aby se vrátil z procházky dřív, než se vzbudí rodina. Ani nemusel moc pospíchat, když vstával takhle v půl pátý, měl na všechno dost času.
Maruška sice nepracovala, ale ráda si přispala, takže snídaně byly na něm. Tenhle režim nastavili, ještě než se narodila malá Maruška a pak v tom pokračovali s Honzíkem. To bylo asi jeho nejšťastnější období.
Bylo to sice už 14 let, ale pořád na tu dobu vzpomínal. S Maruškou spolu spali, připadal si tak naplněně jako nikdy dřív, celý život měl před sebou a cítil se jako král.
Tenhle naivní pocit postupem let vyprchal, ale nahradilo ho něco jiného.
Smysl. Zodpovědnost. Pomoc druhým. TO dávalo jeho životu smysl.
Pyšnil se, co všechno pro rodinu a přátele udělá, co všechno zvládne:
– že s ním Maruška přestala spát hned, co otěhotněla, snášel s určitou formou hrdosti – „Dokážu poručit pudům a ovládat se!“;
– že byl živitel rodiny;
– později že sám kromě práce zvládne děti zavézt na kroužky a vyzvednou je;
– že se umí postarat o domácnost i zahradu;
– že vždycky dokáže všem známým pomoct – třeba se stěhováním, protože si může půjčit dodávku z práce prakticky zadarmo –
Pomáham, tedy žiju! bylo jeho krédo.
Nebyl nešťastný – šťastný teda taky ne, ale žil dobrý život. Na všechny kolem sebe byl milý, snažil se, ovládal se, udržoval dobré vztahy se všemi lidmi, co potkával…
Tohle je dospělý život, žádné velké výstřelky, ale dává to smysl. Mám zodpovědnost, pomoc druhým je to nejdůležitější. Být dobrý, slušný člověk. „Kam bysme bez toho přišli?“, připomínal si.
Tady naší krátkou exkurzi do života hodnýho kluka ukončíme. Strašně rád bych řekl, že je to čistá fikce, ale není.
Znám bohužel dost chlapů, který podobně nastavený žijou. Ten úvod nahoře je kompilát několika chlapů, který osobně znám.
Nesnažím se tím shazovat pomoc druhým lidem, ochotu, podílení se na chodu domácnosti…
Ale jak se říká, když dva dělají totéž, není to vždy totéž.
Zásadní rozdíl je v postoji, v důvodech, proč něco děláme.
A pokud cokoliv děláme, protože se to má, je to slušnost, je to tak správně,… je to neupřímný. Lžeš tím sám sobě i lidem okolo.
Navíc se kastruješ.
„Hodnej kluk“ je nejnebezpečnější z neúroz a nálepek, který jako chlapi můžeme mít.
Je to strategie, kterou jsme se naučili mít jako malý.
„Buď hodnej kluk!“
je určitě věta, kterou jsi slyšel víc než jednou. Stejně tak jako
Nebreč! Nekřič! Uklidni se! To nic neni! Nech toho. Neotravuj! Nezlob!
Naše „výchova“ v podstatě byla o tom naučit se potlačit. Nic necítit, nic nepotřebovat, nic nechtít.
A protože jako děti zbožňujeme svoje rodiče, chceme pro ně udělat všechno možný i nemožný.
Vůbec o tom nepřemýšlíš. Prostě to chtějí, tak se to snažíš vyplnit. Není potřeba mít sadistický rodiče, aby se člověk naučil odpojovat a potlačovat.
A tak si v dospělosti často ani neuvědomujeme, co chceme, co potřebujeme. Necítíme naše těla. Naše základní potřeby.
(mám třeba kamaráda, kterej si všímal, že má žízeň, až podle bolesti hlavy a že se mu chce čůrat poznával podle křečí v podbřišku…)
Projevy jsou různý, diagnóza na pozadí stejná.
Hodnej kluk.
Odpojení se od sebe. Žití života podle toho, jak se má, jak chtějí ostatní.
Vypadá to jako recept na krásný vztahy a pohodu, kam se podíváš, ale opak je pravdou.
Hodnýmu klukovi totiž instiktivně ženy nevěří.
Okolí ho zneužívá a/nebo nerespektuje.
Takže pak vztahy nic moc, sex nic moc (spíš nic než moc), kariéra nic moc.
A přitom takhle žije spousta chlapů.
Neexistuje jeden jedinej způsob, jak se týhle diagnózy zbavit. Jak to uděláš je jedno – ale je to potřeba, abys žil svůj život. Abys byl co nejvíc sám sebou a díky tomu co nejsilnější.
Cest k tomu je spousta:
Cesta sebepoznání.
Cesta sebeovládání.
Cesta odpuštění a pochopení.
Cesta vytvoření nového já.
…
Protože hodnýho kluka chtěli mít všichni naši rodiče, nějaký jeho postoje v sobě máme do teď všichni. Některý vědomější, některý míň.
A protože nás tak moc ovlivňuje, v podstatě jakákoliv práce na sobě ti pomáhá být míň, co nejsi a být víc, co jsi.
Kdybych ale měl vybrat jednu věc, jeden kurz, kterým ti můžu pomoct, určitě by to byl
Chlapský reset – kurz o zkoumání sebe sama. Tváří se jako porno odvykačka, ale je ve skutečnosti o motivaci a sebe-poznání.
To je podle mě nejlepší recept na tuhle diagnózu. Spojit se sám se sebou. I s tou „chlupatou, umazanou, divokou částí“, jak jí říká v Železném Janovi Bly. (Jestli tuhle knížku neznáš, doporučuju).
A jak líp se s něčím spojit než tak, že to v sobě člověk bude hledat?
Chlapský reset ti dá dost otázek, dost námětů na přemýšlení a ukáže ti, jak probudit zdroj motivace a síli v sobě.
Přeju ti, ať máš co nej den – ať už to pro tebe znamená cokoliv.
Nová kniha pro každého muže