Jedna z největších chyb, kterými si ničíme manželství…

… a které se dopouštíme skoro všichni, skoro pořád, pokud si toho nevšímáme a nepracujeme s tím.

(A tím myslím opravdu skoro všichni, muži i ženy bez vyjímky.)

Téhle chyby se dopouštíme, protože jsme tak naprogramovaný evolucí. 

Náš mozek je úžasně komplikovaná mašinka s hromadou funkcí, ale jednu věc dělá obzvlášť dobře. Mozek je především nástroj, jak zůstat na živu. To je jeho primární funkce.

Udržeť tě při životě. Primární funkce mozku není vytvořit dechberoucí umělecká díla, vynalézt raketový pohon nebo porozumět tajemstvím vesmíru.

Ale má jeden cíl. Přízemní, obyčejný: Přežít.

Proto ty nejstarší části mozku neustále skenují okolí: Co mě ohrožuje? (Neběží na mě tygr? Neplazí se v trávě had?) Co chybí? (Neumřu hladem a žízní?)

A proto, i když žijeme v relativním blahobytu, v bezpečí našich domovů, tzn. bez tygrů, hadů, s plnou lednicí a nekonečnou zásobou pitné vody v kohoutku… náš mozek skenuje a všímá si.

Jak se na mě partnerka dívá? Nepoužívá nebezpečný tón a intonaci? Nevyjadřuje řeč těla partnera, že mě chce uškrtit? Dneska se ke mně nechová tak hezky jako včera, co za tím je?

Z těhle pár příkladů si umíš představit, jak je tahle funkce fantastická v divočině a ohromně nebezpečná pro manželství.

A nejhorší na tom je, že se to děje pořád, automaticky, že je to program v našich hlavách. Je to daný biologicky.

I proto jsou vztahy tak těžký.

Chceme být šťastný v něčem, co náš vlastní mozek neustále zkoumá, jestli to není hrozba.

Tohle musíš vědět o svém mozku, o svých automatech uvnitř: Nemáš je do hlavy nainstalovaný, abys byl spokojený, abys byl šťastný.

To je tvoje práce.

Proto není dobrá strategie spoléhat se na autopilota, když se jedná o vztahy. 

Spoustu věcí, co jsi okoukal od rodičů nebo co ti našeptává „selský rozum“ ti ničí vztah, protože bohužel, když se v tom netrénujeme, nevíme, jestli pocity a myšlenky, který zrovna máme v hlavě, nejsou výsledkem práce „skeneru nebezpečí a ohrožení“.

A tvoje žena dělá to stejné.

Takže si představ, že naproti sobě stojí dva lidi, kteří si nemůžou pomoct a neustále jsou ve střehu. Automaticky. Na pozadí.

To znamená, že je v podstatě zázrak, že jsme ještě nevyhynuli.

A taky to znamená, že máme šanci hlídat naše hlídače. 

Zkus si jenom uvědomit, co ti běželo v hlavě při nějaké poslední hádce.

Necítil jsi se v právu začít křičet? Nechytá tě někdy vztek, že bys něco nejradši rozmlátil? A to jsou přesně ty části mozku, o kterých mluvím. A máme je všichni.

Proto nám babičky říkali, že se máš vždycky nadechnout, napočítat do deseti a až pak reagovat.

Tím totiž přepneš z těch rychlých, instinktivních částí mozku do těch „modernějších a chytřejších“.