Přestaňte se trestat

Když se nám ve vztahu něco nelíbí, začneme nejčastěji (nevědomě) reagovat z místa strachu. Strachu, že něco není podle plánu, nemáme něco pod kontrolou, z čehož usuzujeme, že se bude dít něco, co se nám nebude líbit. Logicky pak začneme podnikat kroky, o kterých věříme, že nám kontrolu navrátí, čímž si zajistíme bezpečí, naplnění potřeb a spokojenost.

Nejčastěji to znamená, že začneme působit na partnera / partnerku, aby své chování změnili a začali se chovat normálně. Správně. Prostě tak, jak chceme my. Jedním z problémů takového přístupu je to, že ještě více prohloubíme naše odloučení a vzájemné odpojení.

Strach nebo i nepohodlí často přepnou náš mozek do reaktivního stavu a my volíme útěk nebo boj. V tomhle stavu myslíme nejčastěji jen na sebe. Tudíž vzdálenost mezi mnou a partnerkou roste – vidím jen svoje potřeby, své zájmy, své zranění. Jsem v právu. Musím se chránit. Musím jí ukázat, že si nepřeji, aby se ke mně takhle chovala. To mě přece bolí.

Nějak podobně uvažujeme – a tak začneme trestat. Je to ohromně nezralý, ale bohužel rozšířený postoj. Máme ho naučený od rodičů, učitelů a jiných vychovatelů, kdy většinou nejrozšířenější nástroj, jak nás disciplinovali, vychovávali, byl trest. Zůstaneš po škole, dostaneš na zadek, poznámka do žákovské, nedostaneš zákusek… tresty jsme vychováváni všude a proto je to pro nás normální způsob. Je normální, ve smyslu, že je to běžné, dělá to tak většina lidí, ale nefunguje to.

Představte si nějakou situaci třeba při výchově psa. Pokud vás pes neposlechne a zbijete ho, nepřijde vám divné, že se k vám potom s nadšením nepohrne. Nebo alespoň ne hned. Ale jako bychom očekávali, že když partnerovi/partnerce trestem ukážeme, že takhle ne!, měli by se okamžitě začít chovat jinak, tak, jak chceme. Jak moc je to asi logické?

Úplně stejně to (ne)funguje při výchově dětí. Pokud jim mocí něco vnutíme, není to vůbec výchovné. Prostě budou tu věc dělat jen ze strachu z trestu. Pokud strach z trestu pomine, pomine i to, k čemu se je snažíme vést. Naopak, pokud dětem vysvětlíte, proč chcete nebo nechcete, aby něco dělaly, pochopí to, tak pak je nemusíte trestat a strašit. Prostě to samy vezmou jako svou normu. Proto je lepší, pokud si vysvětlujeme, proč nějaké věci dělat, proč ne.

Pokud partnerce řeknete, že vám vadí, když chodí do noci na diskotéku s kamarádkami, protože se cítíte nejistě, můžete se o něčem bavit, můžete hledat pro oba přijatelný způsob, jak se se situací naložit. Ale pokud jí budete vyhrožovat, nebo trestat? Bouráte takovým chováním základní důvěru mezi vámi, tedy důvěru v to, že jste pro sebe bezpeční, podporující. Že jste partneři, parťáci, že táhnete za jeden provaz.

Formy trestu

Trestáme se většinou dvěma způsoby: buď explozivně, tzn. křičíme a napadáme partnera/ku (ať verbálně nebo v krajním případě fyzicky), a nebo na to jdeme rafinovaněji, aby nám nikdo nemohl nic vyčítat. Nic přece nikomu neděláme. Nastolíme trest formou stažení své přízně, své pozornosti, své lásky. Přestaneme komunikovat, ignorujeme partnera, děláme si svoje. Buď jsme agresivní, nebo jsme pasivně agresivní. V obou případech ale nejednáme pro-vztahově, ale naopak.

Vztah je komunikace, pouto, blízkost. Pokud nekomunikujeme, nezlepšuje se nic. Chladneme, upadá motivace být si blízko, snažit se překonávat překážky. (Tady malá odbočka: Překážky ve vztazích jsou a budou. Pokud hledáte „tu pravou“, nebo „toho pravého“, je to chiméra. Myšleno ve smyslu, že najdu člověka, se kterým bude život jenom lehký, nebudeme mít žádné třecí plochy a zároveň mezi námi bude láska a vášeň v podstatě neustále.)

Jak ano?

Je v pořádku znát své hranice, otevřeně je komunikovat a hledat, jak si můžeme naplňovat ve vztahu potřeby. Pokud je mi s někým dobře, přirozeně chci, aby se měl dobře také. Chci, aby se mu se mnou líbilo. A to samé očekáváme zpátky. Proč bychom trávili čas s někým, s kým nám je hůře, než když jsme sami?

Ale potom je důležité, abychom si to říkali. Abychom si ukazovali, co potřebujeme, co chceme a co ne. Co nejjasněji a nejzřetelněji. Jak jsme si ukázali nahoře, trest tohle nezajistí a to hned ze dvou důvodů. Za prvé, je nejednoznačný, protože pokud jsem protivný, když partnerka dělá něco, co nechci, ale neřeknu jí to, tak pokud mi neumí číst myšlenky, nemůže své chování upravit (protože neví co má změnit!). Za druhé nebude motivovaná. Proč by se měla chovat jak chci, když ji trestám, ubližuji?

Učte se s partnerkou / partnerem jasně, jednoznačně komunikovat. Naučte se dělat i těžké věci. I když se vám do něčeho nechce. Říkejte si, co se vám líbí, co ne. Zkoušejte to dělat neútočně, jen komunikujte své potřeby. Když děláš to a to, tak mi to ubližuje. Cítím se tak a tak. Můžeš s tím něco dělat? Tohle je legitimní prosba, popis situace, kterou partner(ka) uslyší úplně jinak, než kdybych řekl Nedělej to. Tohle nesmíš. Jeden způsob vede ke komunikaci a diskuzi, druhý je autoritativní, direktivní a nejspíš povede k hádce nebo vzdálení se, protože nikdo z nás nemá rád, když jsme do něčeho nuceni.

Hezká technika, kterou můžete využít, je pravidelné sdílení. Naučte se mít pravidelně spolu nějaký vyhrazený čas, kdy si s partnerem/kou sednete a nějak zhodnotíte uplynulý týden. Tím můžete rozptýlit obavy z toho, aby se komunikace nějak nezvrtla a nepohádali jste se a nikdo si nebude připadat jako „na koberečku“. Tak si můžete vyjasnit, co si ve vztahu přejete a co očekáváte.