Hodný kluk

Tenhle článek není vyčerpávajícím zkoumáním fenoménu hodného kluka. Je to moje zamyšlení se nad ním v reakci na téma v mužském kruhu, kde jsme jeho poznávání a překonávání s chlapy probírali jako důležitou součást cesty ke zralému mužství. Níže je pár oblastí a bodů, které si můžeš promyslet, procítit, promeditovat a o kterých budu ještě někdy v budoucnu psát detailněji. Nad nikoho se tady nepovyšuju. Jsem přesvědčený, že syndrom hodného kluka máme všichni. Někdo více, někdo méně. Ale konec konců je to zaříkadlo, kterým nás ovlivňují rodiče a prarodiče už od malička: „Buď hodnej!“

Hodný kluk je muž, který dělá všechno, co svému okolí na očích vidí, nechá se sebou orat a je vlastně pořád na všechny naštvaný, ale není to úplně vidět přes jeho křečovitý úsměv a někdy křečovitou milost a vstřícnost. Zlobí se, protože za svoje chování očekává určitou reakci jako odměnu, které se často nedočkává. Nejčastěji na otázku „Co si přeješ, co chceš?“ Odpovídá: „Chci, aby byla šťastná moje rodina, moje děti, moje žena“. Na tom není nic špatného. Taky to chci. Ale chci i jiné věci, věci pro sebe, věci, které jsou „sobecké“, které se nemusí ostatním nutně líbit.

Velké téma je bolest – myslím, že z definice se hodný kluk snaží chovat podle rovnice: nikomu nebudu ubližovat -> nikdo nebude ubližovat mě + všichni mě budou mít rádi.  I proto se neumí konfrontovat a postavit se za sebe. Mohl by někomu ublížit, někdo by mohl ublížit jemu. Musel by se vyhranit, jasně ukázat, kdo je, kdo není, co chce a co nechce. Pokud tohle neudělám, budu trochu jako želé, které se neustále přizpůsobuje okolí, nikomu nebudu sice vadit, ale zároveň se těžko můžu dočkat od okolí toho, co potřebuju nebo chci, protože se nevyhrazuju a neříkám si o to.

Přesvědčení, že ubližuji okolí je taky dvojsečné – na jedné straně dává pocit moci: zdánlivě mohu ublížit, nebo mohu udělat ostatní šťastné, čímž se vlastně taky trochu povyšuju – abych mohl někoho udělat šťastným, musím být silný, schopný, možná dokonce silnějším a schopnějším než oni. Na druhé straně nás toto přesvědčení uzavírá do vězení, nemůžeme se chovat úplně svobodně, ale podle toho, jak to chce/potřebuje okolí. A potom se na své okolí samozřejmě spravedlivě hněváme, protože nás „nutí“ chovat se určitým způsobem.

Hodný kluk taky moc nešuká. Tohle potřebuju vyjasnit. Věřím v milování. Celý projekt Dobrý milenec je o tom, aby učil (hlavně) chlapy, že sex může být i milování. Že může (a podle mě asi i má) být víc o srdci než o penisu a zacházení s ním. Ale protože mezi čtenáři tohohle blogu tuším spíš hodný kluky, občas jsem vulgární a apeluju na probuzení agresivity, dominance, samčí energie v nás. Protože pokud nemáme pudy, není co transformovat, pokud nám chybí tahle základní vitální síla, cokoliv, co budeme tvořit, nebude mít šťávu a drive. A proto si myslím, že aby se mohl muž naučit milovat, musí umět svojí ženu i pořádně ošukat. K tomu potřebuje sílu, kontrolu, sebedůvěru,… spoustu vlastností, které patří zralému muži.

Věřím v emancipaci žen, ale také věřím v polaritu. A věřím, že v každé ženě se najde alespoň kousíček touhy po tom, aby se jí chlap zmocnil, uhranul ji svou silou, pronikl jí a zcela ovládnul a jí nezbylo, než se mu podvolit, odevzdat a v tom odevzdání najít spalující vášeň a bouřlivou rozkoš. A tohle ten typický hodný kluk neumí. Jak na to najdeš tady>>.

Být dobrým mužem znamená

• že jsme schopní mimo jiné i někdy obětovat svoje pohodlí a jít zdánlivě proti sobě. Vzpomeň na pravěké lovce, kteří se prodírali houštím, riskovali životy, aby nakrmili kmen. Takže to je asi dobře, mít v repertoiru takovou vlastnost.
• se někdy pokořit, nevystavovat na odiv své dovednosti a schopnosti a mlčky přejít ústrky
• že nemusíš všechny přeprat a být největší alfa samec
• chceš pro lidi ve svém okolí to nejlepší, chceš se o ně postarat (tohle je podle mě zosobnění archetypu otce, jak o něm píše třeba Jung)
• …

Mohli bychom dlouho pokračovat. Jenom se tady snažím ukázat, že to, co je často prezentováno jako stinné stránky, nebo klíčové znaky hodného kluka, může mít i zdravý základ. A to je to klíčové. Pokud se někdy potlačíš a zatneš zuby, neznamená to, že jsi hodný kluk. Pokud někdy neřekneš ne, i kdybys stokrát chtěl, neznamená to, že jsi hodný kluk.

Spoustu dovedností a vlastností, které mnohdy šmahem přisuzujeme hodným klukům, jsou velmi prosociální a je vhodné je mít.

Našel jsem pro sebe klíčovou dělící čáru.

Klíčové slovo je pro mě někdy. Pokud máš v repertoiáru touhu se postarat o své blízké, potlačit svoje potřeby, vyhnout se bitvě (byť slovní) nebo umíš ustupovat, ale zároveň víš, že umíš i odmítat a hlídat si, aby to, co děláš nebylo na úkor tebe, je to v pořádku.

Klíčové je pokud umíš ty výše uvedené věci dělat, aniž bys za to očekával potlesk nebo ocenění. Děláš je, protože tobě dávají smysl, ty je chceš dělat, ale jsi nezávislý na tom, co si myslí okolí, nebo jak se zachová.

Zralý muž ví o své hodnotě. Jedná za sebe, ze sebe, pro sebe – tím nenabádám k sobectví, ale k tomu, že i když jdeš udělat něco pro druhé, děláš to jako svojí službu tomu člověku, nějaké myšlence, ideálu, projektu, jako vyjádření svojí síly, štědrosti, dobroty – nečekáš, že tě poplácají po zádech, pochválí tě, nebo ti jinak dají najevo, že tě mají rádi a jsi dobrej. Protože to víš sám. Neznamená to, že tě poděkování nebo uznání nepotěší, ale nemusíš ho vyžadovat, víš o svojí hodnotě sám.

Mantra, kterou si chci opakovat? Někdy. Někdy ne. Někde. Někde ne. Protože chci, ne protože se to tak dělá nebo má. Tohle uvědomnění, tohle nastavení, budiž jedním ze střípků, které ti pomohou být dobrým milencem.