fbpx

Nevědomost zlatá aneb odpojený muž

Nevědomost zlatá aneb odpojený muž

Ahoj! Jmenuju se Jakub Červenka a (většinu života) jsem (byl) plošťák. Jsi jím také? Jak se to pozná a proč bys to měl řešit?

Plošťák je moje přejaté a humorné označení pro člověka, typicky muže, který je zdánlivě naprosto v pořádku. Při pohledu z vnějšku žije téměř idylický život. Má rodinu, kterou uživí, je výkonný v práci, vydělavá si dobré peníze, věnuje mnohdy rodině i přátelům hodně času, vozí děti na kroužky a ženu bere jednou až dvakrát týdně na rande, stýká se s přáteli na sportu nebo jiných aktivitách, je příjemné s ním být, protože je celkově pohodář. Myslí si, a tohle je hodně důležité, MYSLÍ SI, že svou rodinu miluje a že tam pro ně je. Emocionálně je ale plochý. Je odpojený. Odpojený od sebe, od pocitů, od vztahů, od intuice, od hlubšího prožívání života. (Jestli tě popuzuje to slovo, tak si tam dosaď třeba robocop, terminátor nebo cokoliv ti sedí.)

Život s plošťákem je peklo pro srdce a duše lidí okolo. Postupně zabíjí když ne vztah, tak lásku. Jsem tu možná trochu melodramatický, ale nepřeháním. Nejhorší na tom je, že si to neuvědomujeme, protože naše společnost je povětšinou plochá. Naši otcové byli odpojení a naše matky po několika (desítkách) letech života s nimi postupně otupěly a rezignovaly, nemluvě o tom, že i jejich původní rodiny na tom pravděpodobně nebyly o moc lépe. Skoro nikdo jsme se neměli kde naučit prožívat hluboké emoce, hluboké naplnění ze vztahů, z intimity, hloubky spojení a podpory… Povětšinou spolu dnes rodiny žijí tak, že rodiče a děti jsou si cizinci na vzájem. A protože je to tak všude, je to normální… Neříkám tady, že za to mohou výlučně muži, i ženy se uzavírají, jsou schopny být chladné. Dopouštím se tady generalizace ze dvou důvodů – je mi bližší mluvit o uzavřených mužích, protože jím často jsem sám a druhak proto, že jsem přesvědčený, že je více racionálních a emocím uzavřených mužů, než žen. To vyplývá z našich podstat, muži jsou více racionální a ženy více emoční.

Tedy, k odpojení. Být odpojený je zdánlivě dost výhodné, proto to konec konců děláme. Plošťák navenek vypadá trochu jako neprůstřelný zenový mnich – nic se ho nedotkne, nic ho nerozhodí. Člověk se stává nezranitelným ve svém brnění slepoty. Vlastně nic nebolí. 

Máš spoustu přátel a víš, že i když je ze dne na den ztratíš a nikdy je už neuvidíš, budeš s tím v pohodě? Ano, trochu tě to zamrzí, ale zásadně tě to nezasáhne?

Pravděpodobně jsi odpojený. 

Vidíš sám sebe jako tvrďáka, který unese všechno a o všechny se může postarat a sám nic nepotřebuje? 

Pravděpodobně jsi odpojený.

Myslíš si, že jsi emoční, hluboký, že máš lidi kolem sebe rád,… Prostě jsi stabilní, jenom nerozumíš, na co si žena/přítelkyně stěžuje, proč ti vyčítá, že s ní nejsi, i když spolu trávíte většinu času? 

Pravděpodobně jsi odpojený.

(jestli si to chceš ověřit trochu komplexnější metodou, tady je na to test).

Takových případů bych mohl vyjmenovat bezpočet, ale to není smyslem tohohle článku. Má být jenom prvním semínkem vedoucím k uvědomnění, jak je to obrovské téma, se kterým je potřeba pracovat, chceme-li skutečně prožívat naše životy. Je to tak obrovské téma, že ho pokládám za jednu z hlavních příčin rozchodů ze strany žen – jsou se skvělým mužem, ALE… a právě tohle “ale” působí většinu problémů. 

Myslím si, že v zásadě, navzdory našim zdánlivě komplikovaným a mnohdy protichůdným potřebám a požadavkům, jsme my lidé dost jednoduchá zvířátka. Chceme lásku, uznání a (fyzický) kontakt. (kondenzovaná moudrost na toto téma je v tomhle článku>>.) Když se hádáme kvůli nezavřené ledničce, nádobí ve dřezu nebo špatně vymačkané pastě… málokdy tím říkáme něco jiného než: “Mám pocit, že si mě nevážíš, že mě neobdivuje, že mě nemiluješ. Necítím to.”

Myslím si, že je to tak obrovské téma, že jsem na něj připravil kurz. Kurz o otevírání srdce, o připojení se a o tom, jak nežít ve stavu našeho odpojení. Více o něm je tady>>.

Můj příběh

Dlouho, dlouho jsem si myslel, že žiju hodně emocionální život. Měl jsem kolem sebe ženy, které jsem miloval, velmi zarputile jsem se věnoval meditacím a jógové praxi, pracoval jsem a dobře se živil. Měl jsem přátele… Byl jsem prostě v pohodě. Ale byl jsem prázdný. A zaměňoval jsem svoji prázdnotu za klid, za vyrovnanost. To, že jsem citlivý, jsem si potvrzoval tím, že mě často ohromně dojímaly různé situace – ať už to byly příběhy lidí, které jsem slyšel, smutné obrázky, které jsem viděl, nebo třeba filmy či dojemná hudba… nebyl pro mě problém se dojmout a rozbrečet. Takže jsem byl jednoznačně citlivý, skoro jsem měl až pocit, že jsem citlivý až moc! Tak jakejpak plošťák?

ALE, a zase to ale, v situacích, kdy to bylo opravdu potřeba, když jsem řešil nějakou nepříjemnost, emočně vypjatou situaci, nějakou krizi, tak jsem se odpojil, vypnul, přepnul jsem se do plošťák-módu. V takové situaci a takovém stavu jsem všechno viděl, všechno slyšel, vesměs všemu rozuměl (racionálně), ale nic jsem necítil. Jako kdybys chtěl teploměrem změřit tlak v pneumatice. Rozumem prostě “pochopit” emoce a o čem žena mluví, nejde. Téhle dovednosti se říká empatie, vcítění se. A zase, je normální, že ženy touhle schopností disponují v daleko větším rozsahu než muži, ale pokud ji máme úplně zakrnělou, jsme odpojení. Odsud pramení ty notorické stížnosti žen, že s nimi trávíme málo času, že s nimi nejsme, že s nimi nikdy nic neděláme. Je jedno, kolik absolvuješ procházek, výletů, divadel a večeří,… nic se nepočítá, pokud tam není tvoje srdce.

Jak z toho? Jak začít cítit? Ženu, sebe, okolí..? Je to dlouhá cesta a stále ji hledám, nacházím a zase ztrácím. Někdy mi to jde lépe, někdy méně dobře. Možná to je dobrá zpráva, možná špatná, ale tuhle oblast řeším průběžně už několik let a představuju si, že ji asi do nějaké míry budu řešit pořád. Proto v úvodu ta reference na setkání anonymních alkoholiků. Představuju si, že pokud člověk jednou má vzorec odpojování se, bude ho v sobě mít napořád a je tudíž naším úkolem se co nejvíce zvědomovat, učit se poznávat, kdy se odpojujeme a jak to vypadá, abychom byli schopní s takovým stavem pracovat. Odkomunikovat, že jsem odpojený, že to není její chyba, ale moje / tvoje obranná reakce, a pokud to dokážeš, tak i vysvětlit a popsat, proč a jak ses odpojil. Co tě naštvalo, zranilo, před čím se chráníš. To je úplný základ, který můžeme v takové situaci udělat pro sebe a partnerku a je to taková první pomoc – partnerku tím trochu uklidníš, často i ocení, že se o ni snažím postarat namísto zmizení za svými hradbami a ty budeš vědět, jak se ona cítí s tebou, ze tvé reakce a pokud to ona zvládne a neodsoudí, může to být prvním impulzem, jak se zase začít připojovat.

Stáhni si zdarma praktického průvodce, který ti ukáže první kroky k tomu, jak se zlepšit jako milenec:

  • ANO, opravdu se to dá natrénovat!!!
  • ANO, opravdu se dobrým milencem může stát každý!!!
Stažením ebooku souhlasíš se zpracováním osobních údajů. Vše o ochraně osobních údajů a jak s nimi nakládáme, najdeš zde>>.
Komentáře

Přidat komentář